Webinář – 9 Rozchod

Záznam živého vysílání webináře k tématu „Rozchod partnerství“.


REGISTRACE do členské sekce byly UZAVŘENY!

KLUB už není možné objednat jako samostatný program.


I nadále můžeš psát své dotazy a komentáře k tématu Rozchod partnerství do komentářů!

  1. Kate napsal:

    Milá Miluško,před 1,5 rokem jsem se seznámila s mužem, který jak říkal byl v rozvodovem řízení (žena mu odešla za jiným). Po necelých 5 měsících jsem se narychlo sestěhovali nejen protože nám bylo hezky, ale protože to mělo usnadnit majetkové vypořádání. Partner má majetek, ale nemá dostatečný příjem aby bydlel sám.Bohužel v té tobě se pořádně neznaly naše děti ani děti s dospělími. 9 společných měsíců bylo psychicky i fyzicky náročných chodila jsem na konstelace regrese a nespočet dalších věcí abych našla cestu k dětem, k mému synovi, k partnerovi, Travila jsem s partnerem hodiny a hodiny sdílení o svých pocitech, co se děje. Partner stále domlouval podmínky rozvodu. ke konci bydleni jsem opakovaně dostala těžké bronchitidy s nepřetžitými horečkami, syn trpěl dušností. Rozhodla jsem se rozstěhovat, partner nechtěl protože v té době konečně došli se ženou k právníkovi, aby skutečně nastoupili cestu k rozvodu. nakonec jsem mu jen oznámila, že se stěhuji a kdy a on se musel odstěhovat, protože byt byl psaný na mě. Nyní bydlí zpět ve svém domě se svojí ženo a jejím milencem a dětmi. Moje rozhodnutí bere jako důkaz toho že s ním nechci být. Moji námitku, že nejsem schopna stavět na vztahu, který není dořešen moc nerozumí. Myslím, že mi zrcadlí, že já sama asi nemám vztahy v pořádku – možná to zahrnuje i náš vztah. Někdy je situace náročná, protože mám řešit sebe a je o tolik jednodušší otočit se a říci on to nemá vyřešené kdyby se rozvedl bylo by vše jiné. Stále se spolu stýkáme je nám spolu hezky, rozstěhování ovšem způsobilo velký otřes ve vzájemné důvěře. Neumím zatím odejít pořád mi příchází spousty podmětů, které mě inspirují, kterými se dozvídám více o sobě, a přesto kdyby přišla jiná žena nebo by se vrátil ke své ženě ulevilo by se mi. přestože bych cítila bolest, z porážky, že jsem se nedokázala změnit natolik aby měch ho inspirovala k rozvodu, který chce on sám. (tohle je divný pocit nevím z čeho pramení). Další věcí, kterou mě učí je žít tady a te´d , když jsme s polu a já nepřemýšlím nad svými bubáky máme nádherný čas.doplňujeme se věci plynou, krása. moc se mi to líbí a když nejsme spolu příjdou pochyby. Hledám úlevu možná je v tom vzít to tak, že on nemá potřebu se rozvádět na prvním místě jsou děti pak možná dům a maminka pak to ostatní. A čekat na okamžik kdy si řeknu je čas zažít něco jiného… Co myslíš? děkuji moc moc S úctou Katka

  2. Michaela napsal:

    Milé ženy, moc se nezůčastňuji diskuzí…spíš pozoruji a naslouchám a snažím se nalézat odpovědi na své pocity a otázky..ale teď cítím nejen smutek, ale i zmatek…věřím, že mi vaše odpovědi pomohou uvidět moje výzvy.. Se ženatým přítelem, ke kterému jsem cítila velmi silné pouto, jsem se rozešla, nebo ho možná jenn přestala držet…je to už 5 měsíců.. A protože on mě nijak extra nevyhledával ani nekontaktoval, prožila jsem si ten smutek a měla jsem pocit, že smutek mě přešel..když jsme se neviděli, přestala jsem na něj i denně myslet a celkem se mi i ulevilo.. a věnuji se víc svým koníčkům – muzice a zpěvu..a najednou jsem dostala nabídku jít zpívat do kapely, kde on hraje (ne od něj, od jejch kapelníka a jemu to snad ani neřekli). A od té doby se mi vrací ten smutek, ale hlavně, najednou znovu cítím tu sílu, tu lásku…přesto, že na mě okatě kašle..tu intenzitu..moc se v tom nevyznám. Cítím mezi námi stále stejnou lásku, ale vrátit zpátky do modu milenky se rozhodně už nechci. Nutno dodat, že on se ke mně nechová a nikdy nechoval jako super gentleman.. Jenže teď jsme se sešli znova po tolika měsících v kapele, nutno dodat v kapele, kde to skvěle klape a baví mě to. Zažila jste některá někdy něco podobného, nebo máte nějakou poznámku k takové situaci? Děkuji vám. S láskou, Míša

  3. Jana napsal:

    Ahoj Miluško, moc děkuji za Vaše webináře, na spoustu věcí jsem začala nahlížet z jiného úhlu a to mi pomohlo pochopit chování mého partnera i dalších členů rodiny. Řeším už 4 roky, zda ode mě partner odejde nebo ne. Zamiloval se do jiné a pro mě to byla nepředstavitelná pohroma, že by mě opustil. Hlídala jsem ho, kde je a trápila se, že když řekl, že večer bude dlouho pracovat, že je s ní. Když už pohár trpělivosti přetekl, sbalila jsem mu kufry, ale neodnesl si je a zůstal se mnou. Povídali jsme si o tom dlouhé hodiny a myslím, že jsem ho pochopila, proč se s ní scházel, i když mě to bolelo. Přestala jsem ho hlídat, změnila jsem i přístup k němu, snäžím se naplňovat svoji ženskou roli, i když mám silnou mužskou energii (samá lichá čísla v datu narození).
    Hlavně na něho netlačím a chci ,aby se rozhodl sám, zda půjde nebo ne.Ale kolikrát se sama sebe ptám, jestli jsem neměla rázně zakročit, když jsem to poprvé zjistila.Ale čím dál více nabývám pocitu, že to má svůj důvod a mám se něco o sobě dozvědět. Také jsem se smířila s tím, že pokud odejde, budu se s tím muset poprat, ale opravdu mi to trvalo4 roky a nabývám pocitu, že mě opustit ani nechce. Má problémy s vyjadřováním svých pocitů (je kov). začala jsem ho brát takového jaký je a už mu nic nevyčítám, snažím se jeho chování pochopit a nechci to zakřiknout, ale určité zlepšení vztahu pomalu nastává. Ještě jednou vám moc děkuji. Mohla bys mi Miluško říct, zda to vnímám správně? děkuji

  4. Monika napsal:

    Milá Miluško,
    můj příběh je velmi podobný všem co tady jsou.
    Byli jsme spolu z manželem 19 let- hezkých i příšerných.Tyto stavy se opakovaly asi třikrát.Krásné roky plné pochopení,tolerance a lásky a pak se vše na pár měsíců přehouplo v žárlivost,netoleranci,odmítání samozřejmě hádky.Dnes mi to připadá,že to bylo vždy ve chvílích,kdy jsme jeden nebo druhy prožívali určité vnitřní změny a nebyli jsme schopni se vzájemně pochopit.Teď už vím, že ikdyž lidé žijí spolu ,nevyrůstají stejně rychlým tempem a v určitých chvílích je třeba mít hodně trpělivosti a tolerance.Poslední roky manželství to u nás degradovalo takovým způsobem,že jsem nevěděla jak dál a vymyslela jsem jednu z nejhorších věcí ,které jsem kdy mohla- po 16 letech žít každý za své peníze_- to byl začátek konce našeho vztahu- manžela se to dotklo( pochopil to totiž svým způsobem) a začalo tříleté peklo- plné hádek a ponižování- dnes vím,že to byla pro něho ta největší potupa
    a,že jsem přidala velké poleno do ohně- ono to vše bylo proto,ze chodil pouze do práce a volný čas začal trávit jen svými koníčky rybařením a hospodou- dnes vím ,ze to byl jeho únik od hádek se mnou. Musím podoktnou,že i v těch dobách jsme se měli rádi a tím to bylo vše horší. Neuměli jsme nic vyřešit a ani se rozejít.Dnes prožíváme 3 měsíc odloučení od sebe- první měsíc byl fajn- plný klidu a pohody.Teď ,kdy jsme si o všem začali povídat a snažíme se chápat ,proč jsme se chovali v určitých chvílích tak či onak- čím dál víc cítím,ze mi chybí půlka mého já a nevím co stím.Je to bohužel oboustranné- vím,ze vše má svůj čas a určitě nejsme jediní co něco takového při rozchodu prožívají,ale je to pro mě zvláštní- mám pocit,že naše city jsou větší než kdy jindy a mám strašný zmatek v srdci i v hlavě.Strach,že kdybychom bydleli spolu,bude to stejné jak dřív a to nechce ani jeden z nás.A přitom cítíme,že máme být spolu.
    Moc děkuji za radu.

  5. Jindřiška napsal:

    Dobrý večer Miluško a Ivane, v současné době řeším i já tento problém. S mužem jsme spolu nebo spíše již vedle sebe 36 let, máme spolu tři dospělé chlapy, 35.33 a 29 let. Ale již skoro 10 let je naše soužití jen žití vedle sebe. Muž je rok v důchodu, ale po celou tuto dobu nezná nic jiného než postel, televizi a jídlo. Práce okolo domu ho nazajímá, slíbí, že udělá, ale skutek utek. dlouhou dobu jsem vše stíhala dělat já, protože kluci nebydleli doma, ale již mě tato situace nebaví. Nechci již v naší domácnosti dělat chlapa, chci se cítit a být ženou. Po dobrém ani po zlém s mužem není řeč. Kolegyně v práci mi říká, že ho přece nemůžu opustit, když jsme si dali slib v dobrém a ve zlém. Ale já to vidím jinak. Nemám sílu již vše táhnout sama, ani již nechci. Protože jsou kluci již dospělí a samostatní, chci si ještě užít života, dokud zdraví a chuť poznávat nové věci mám. Pracuji na sobě, abych se cítila jako žena, snažím se pěstovat sebelásku, ale jde mi to po těch letech ztuha. Protože v kabelce se dříve dal u mne najít spíše šroubovák, než např. rtěnka. Snažím se teď najít cestu ke svému ženství. Velice ráda se na webinář podívám a budu poctivě a pečlivě poslouchat. Děkuji, doufám že najdu inspiraci, jak vše co nejlépe a bez zbytečných problémů vyřešit. Jindřiška

  6. dana napsal:

    Milá Miluško, i já bych potřebovala poradit. S manželem jsme spolu 34 let. Byl mojí první vážnou známostí a já jeho. Brali jsme se v devatenácti letech. Máme spolu dvě děti, už máme tři vnoučata. Postavili jsme spolu domek, bydlíme ne menším městě a měli jsme plno plánů do budoucnosti. Syn byl na vysoké škole a abychom ho udrželi na škole odešel manžel pracovat do Prahy, kde měl lepší peníze. Syn ukončil školu a manžel se zkoušel vrátit, nesehnal tady práci, tak v Praze zůstal. Loni jsem ho poprosila, aby se vrátil zpátky a zkusil si práci tady, že už je toho na mně moc.Nechtěl. V Praze si už zvyknul a vydělává slušné peníze. Začal být vůči mně nějaký chladnější, po dovolené jsem na něj zatlačila a přiznal, že má v Praze o 17 let mladší milenku a že u ní bydlí. Takže na víkendy jezdil za mnou, přes týden žil s milenkou. Nedokázal mi nic vysvětlit, řekl mi jen, že je to jeho vina, že je divnej, že nedokáže odejít od ní a ani neví, jestli dokáže odejít ode mně. A že ještě dodělá plot, který na jaře zboural a všechno si ujasní. Takže dál jezdil na víkendy domů, celé noci jsme spolu probrečeli, já to nedokázala pochopit, on se s tím nedokázal smířit, že neví jak to beze mně vydrží. Nakonec to řekl i dětem, že má přítelkyni a chce zůstat v Praze. Kontaktovali mně i manželovo kamarádi,i rodina u které manžel s milenkou v Praze bydlel. Všichni mi tvrdili, že je s ním jen kvůli penězům, že už vystřídala hodně mužů a žádný s ní nevydržel. Doufala jsem, že i manžel prohlédne a vrátí se. Dokonce o tom před Vánoci přemýšlel, ale opět se rozhodl, že zůstane s ní. Už několikrát jsem se rozhodla, že manžela ustřihnu, ale nedokážu to dotáhnout do konce. Pořád ho mám ráda. Pořád sem jezdí, přijede jeden den o víkendu ráno a večer odjíždí. Má tady včely a pomůže mi na baráku, popovídá s dětma s vnoučaty. Myslím, že ani on se nedokáže odlepit. Ale já tohle nechci. Buď všechno nebo nic. Pořád ho mám ráda, i když mně tohle opravdu uráží a sama se sobě divím, že o něj pořád stojím…. Děkuji za radu, Dana

  7. Hanička napsal:

    Milá Miluško,
    ani nevíš jak právě toto téma teď řeším, přišlo v tu pravou dobu, vím že to není náhoda. 🙂 Popravdě nevím čím dřív začít. Začnu asi tím jak to všechno začalo. Když jsem byla v deváté třídě tak můj jeden kamarád přijel s ještě jedním klučinou, který se mi okamžitě zalíbil, prostě jsem se do něj hned zamilovala, jenže z jeho strany nic takového nebylo. Měl mě prý moc rád, ale nepřeskočila tam jiskra, avšak v mém životě nadále zůstal jako kamarád s výhodami, nedokázala jsem mu odolat. Věděla jsem, že nejsem jediná, mohl mít každou, na kterou si ukázal a hodně holek ho chtělo a trápilo se kvůli němu, já nebyla výjimka. 😀 Avšak po dlouhém snažení jsem to vzdala, pochopila jsem, že i kdyby náhodou to mělo skončit vztahem, tak že nestojím o to, aby mě podváděl s jinými holkami, tudíž že to není kluk pro mě. Jenže nikdy jsem se od něj citově neodpoutala, uvnitř jsem ho vždycky milovala, tomu člověk neporučí. :/ Přesněji řečeno láskou miluji tě a tečka, uvědomila jsem si to díky Vaše báječnému kurzu Soužít je láska! 🙂 Bezpodmíněčná láska, to je to, co k němu cítím. Avšak asi před dvěma roky se stalo to, že jsem začala chodit s mým nejlepším kamarádem, věděla jsem, že zřejmě spolu budeme už do konce života, strašně moc si rozumíme, všechno nám klape až na jednu stránku a to intimní – mám blok, bolí mě to a mám problémy se tzv. navlhčit a sice mě přitahuje, ale ne tak moc jako ten druhý. :/ Máme ideální vztah bez milování,jenže to je to nejdůležitější ve vztahu jak jsem pochopila díky Vám. Trápím se, trápí se tím i on, jenže opravdu jsme spolu chtěli být, vysnívali jsme si náš společný život a najednou se v tom vztahu trápíme. Když jsem to s ním teď probírala, že chci, aby byl šťastný a že je ho šťastného nedokážu udělat po všech stránkách, prostě tohle není v mých rukou, tak mi řekl že i kdyby to mělo skončit rozchodem, tak ať mu slíbím, že už se nikdy s tím prvním neuvidím. Ptala jsem se ho na to proč, řekl mi, že se o mě vždycky bál když jsem s ním byla a nechce aby mi ubližoval. Naše duše se totiž již znají z minulého života, máme mezi sebou karmický vztah, můj současný partner byl v minulém životě můj syn a klučina, ke kterému mě to táhne byl byl partner, avšak ubližoval mi a tak ho můj syn zabil. Dosti zamotané, takže se mi to přesunulo do tohohle života. Jenže vím, že kdybych se se svým současným přítelem rozešla, tak to neunese, bude mít o mě strach, šíleně ho nenávidí, víc to snad ani nejde. Bojím se o něj, on chce být za každou cenu se mnou a udělat mě šťastnou, abych s tím druhým nebyla, nechce mě k němu pustit. Navíc mi řekl, by si už stejně jinou nenašel, já však věřím, že někde na něj ta pravá také musí čekat. 🙂 Je to pár dní, co jsem se dozvěděla o tom, že ten druhý kluk chce se mnou chodit, že mu hodně chybím a že se mnou je to prostě nejlepší, když to tak mám říct. A od té doby se strašně trápím, dala jsem si v sobě věci do kupy, abych pochopila jak to vlastně mám a pochopila jsem, že on je ten pravý a ten můj strach, že by mě podváděl a celkově strach z toho vztahu musím překonat. Jenže je tu ALE a to můj současný přítel, byl to dřív můj nejlepší kamarád a zrovna jemu bych opravdu nechtěla ublížit, jenže vím, že pokud bych s ním měla být dál, tak mu budu ubližovat tím, že mu nedám to co potřebuje – lásku a milování na nejvyšší úrovni. Vím že je silný a říká, že by jsme to nějak zvládli, ale já ho a ani sebe trápit celý život nechci, vím že bych ho nemilovala z celého srdce a to by mě ubíjelo. 🙁 Tudíž bych se Tě Miluško moc ráda zeptala jak to mám vyřešit tak, aby ho to co nejmíň bolelo, aby to vzal, tak že to není v našich rukou, aby to nebral jako zradu, já ho opravdu miluji jak nejvíc umím a vážně jsem si myslela, že s ním budu už do konce života, jenže přišel čas pochopit proč se mi dějí věci, tak jak se mi dějí a pochopila jsem, že to takhle být nemá. Myslím si, že když to ukončím teď, tak to bude furt lepší než třeba až za 5 let. Vím, že bude mít o mě furt strach a bojím se co by to s ním udělalo. :/ Je to člověk, na kterém mi opravdu moc záleží… 🙂 Poradíš mi, prosím? Moc Ti děkuji! 🙂

  8. lucie napsal:

    Milá Miluško, moc děkuji za úžasné video. Při konci mi došla k uvědomění Vaše věta ,,ano opravdu jsem selhala jako žena jako milenka jako manželka,,. Vím moc dobře jak jsem se chovala ke svému muži a postupem času si uvědomuji, že se měním a pracuji na sobě ale i tak v našem vztahu po 11 letech , dvou dětech, nastala velká krize. Já si hodně dlouho uvědomuji, že něco není v pořádku ač mám svého muže ráda něco mi chybí. a teď po několika letech k tomu došel i můj muž. nechal se téměř svést ale nejde jen o nevěru ale i o to, že si stejně jako já uvědomuje, že mě má rád svým způsobem ale není tam to kouzlo to hřání u srdce. Já když se nalaďuji samostatně na lásku tak jí cítím k sobě, ke svému muži i k ostatním ale jakmile stojím čelem realitě a vnímám svého muže a snažím se ho nechat jaký je a přijímat jaký je, něco tam prostě chybí. Oba jsme se rozhodly, že si dáme čas a zkusíme tomu dát šanci a třeba to najdeme ale já popravdě řečeno ať se snažím jak chci bojím se, že my ten náš střed už nenajdeme. Nevím jak z toho ven a jak to ukončit. Byla jsem na svém muži hodně závislá a v životě toho hodně prožila a můj muž byl první člověk, kterému jsem opravdu uvěřila že mě miluje a přijímá jaká jsem. Jsem věčný romantik a možná mám v sobě zažitou představu od své babičky o lásce navěky, ale už to že si uvědomuji realitu a přijímám, že asi tu pohádku nebudu mít se svým mužem je pro mě těžké. Jen to vyslovit, že já selhala, že nás vztah není to ono pro nás, už to je pro mě těžké. Přijde mi, ale že jsme oba uvízly v kolotoči kde se oba snažíme jak nejvíc to jde ale v této křehké chvíli je znát jakkékoliv napětí. Moc děkuji za jakoukoliv radu. Lucie

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.